Kontaktní vs. indukční svařování: Výběr správné HF metody pro vaši trubkovou válcovnu

Kontaktní svařování využívá dvojici měděných elektrod, které jsou v kontaktu s oběma stranami svařované ocelové trubky. Indukovaný proud má dobrou penetraci. Oba účinky vysokofrekvenčního proudu jsou maximalizovány díky přímému kontaktu mezi měděnými elektrodami a ocelovým plechem. Proto je účinnost kontaktního svařování vyšší a spotřeba energie nižší. Je široce používáno při výrobě vysokorychlostních a nízko přesných trubek a kontaktní svařování je obecně nutné při výrobě obzvláště silných ocelových trubek. Kontaktní svařování má však dvě nevýhody: jednou je, že měděná elektroda je v kontaktu s ocelovým plechem a rychle se opotřebovává; druhou je, že v důsledku rovinnosti povrchu ocelového plechu a přímosti hrany je stabilita proudu kontaktního svařování nízká a vnitřní a vnější otřepy svaru jsou relativně vysoké. Obecně se nepoužívá při svařování vysoce přesných a tenkostěnných trubek.

Indukční svařování spočívá v navinutí jednoho nebo více závitů indukčních cívek na vnější stranu svařované ocelové trubky. Účinek vícezávitového navíjení je lepší než u jednoduchého navíjení, ale výroba a instalace vícezávitových indukčních cívek je obtížnější. Účinnost je vyšší, když je vzdálenost mezi indukční cívkou a povrchem ocelové trubky malá, ale je snadné způsobit výboj mezi indukční cívkou a trubkou. Obecně se doporučuje dodržovat mezeru 5-8 mm mezi indukční cívkou a povrchem ocelové trubky. Při indukčním svařování nedochází k opotřebení, protože indukční cívka není v kontaktu s ocelovým plechem, a indukční proud je relativně stabilní, což zajišťuje stabilitu svařování. Kvalita povrchu ocelové trubky během svařování je dobrá a svarový šev je hladký. Indukční svařování se v zásadě používá pro přesné trubky.